Alexandra Müllerová v Oxfordu

Je tomu sice už přibližně rok, co jsem se vrátila ze své první letní stáže ve společnosti Europaeum v Oxfordu, ale dodnes neuplyne den, kdy by se mi nevybavil alespoň jeden ze zážitků, které jsem tam prožila. Bez přehánění musím říct, že to byly zatím dva nejlepší měsíce mého života. To potvrzuje i fakt, že jsem se tam - do stejné firmy - na jaře letošního roku ještě jednou na pár měsíců vrátila. Oxford mi neskutečně přirostl k srdci a nevynechám jedinou příležitost, kdy se tam můžu na chvilku znovu podívat. Zrovna zítra tam letím oslavit 25. výročí organizace, pro kterou jsem pracovala, a už teď se nemůžu dočkat, až se zase projdu městem a potkám se se všemi těmi inspirujícími lidmi, které jsem tam měla možnost poznat.

Jako včera si pamatuji večer, kdy jsem v Praze seděla nad emailem, který mi přišel z oddělení zahraničních styků Univerzity Karlovy a v němž se psalo, že se otevřelo přihlašování na pracovní stáže v cizině. Vzhledem k tomu, že jsem v té době za sebou již měla absolvovanou studijní stáž a několikrát jsem na chviličku bydlela v cizině jako dobrovolník, cítila jsem, že jediné, co bych ještě mohla a moc chtěla zkusit, je právě pracovní stáž v zahraničí. Otevřela jsem tedy nabídku se školou nabízenými firmami a na první pohled mi do oka padla jedna oxfordská organizace. Přestože se považuji za pozitivního člověka, v tu chvíli jsem si říkala, že šance, že by vybrali do Oxfordu zrovna mě, jsou tak malé, že se kvůli nějakému rozhodování jestli udělat další velký životní krok a odjet pracovat do ciziny, vůbec nemá smysl stresovat. A přihláška byla odeslaná. K mému velkému překvapení mě však jak na škole, tak potom i ve firmě vybrali, a aniž by stihl přijít na řadu strach a pochyby, seděla jsem v letadle směr Anglie.